Anglická gramatika pro začátečníky: základní pravidla s příklady

Můžeš znát slova pro osobu, činnost a věc, a přesto si nebýt jistý, jak je spojit. Anglická gramatika vysvětluje právě tyto vztahy: kdo něco dělá, zda se to opakuje pravidelně, nebo probíhá právě teď, kterou věc máš na mysli a zda něco oznamuješ, nebo se ptáš. Jejím praktickým účelem je srozumitelně vyjádřit to, co chceš sdělit.

Pro začátečníka nebývá problémem jedno složité pravidlo, ale několik drobných rozhodnutí v jediné větě. Potřebuješ is, nebo does? Má sloveso dostat -s? Patří před podstatné jméno a, nebo the? Když systém poznáváš v rozumném pořadí, snáz pochopíš, podle čeho se rozhodovat.

Tento průvodce buduje základy krok za krokem. Vysvětluje anglickou gramatiku potřebnou k tomu, abys popsal sebe, mluvil o běžných událostech, ptal se na informace a spojoval jednoduché myšlenky. Není to seznam všech výjimek. Každá část vysvětluje určitý vzorec a připojuje příklady přímo k výkladu, takže uvidíš, jak je věta sestavená i proč se v ní používá konkrétní tvar.

Začni stavbou anglické věty

V běžné kladné oznamovací větě stojí podmět zpravidla před slovesem. Podmět říká, o kom nebo o čem věta je; sloveso vyjadřuje činnost nebo stav. Pokud má činnost předmět, bývá umístěný za slovesem. Ve větě Maya reads a message. („Maya čte zprávu“) je Maya podmět, reads sloveso a a message předmět.

Pořadí slov nese význam. Ve větě The dog follows the boy. („Pes následuje chlapce“) je tím, kdo někoho následuje, pes; záměna obou podstatných jmen změní vykonavatele děje. Čeština může vztahy vyjádřit pádovými koncovkami a slovosled měnit volněji. V angličtině proto nelze vždy použít pořadí, které zní přirozeně česky. Nejprve najdi podmět a sloveso, pak doplň informace potřebné k dokončení myšlenky.

Ne každá věta potřebuje předmět. The baby sleeps. („Miminko spí“) je úplná věta, zatímco The baby is tired. („Miminko je unavené“) používá is ke spojení podmětu s popisem. Na rozdíl od češtiny běžné úplné anglické oznamovací věty zpravidla vyžadují vyjádřený podmět: It is cold. („Je zima“) obsahuje it, i když se toto zájmeno nevztahuje ke konkrétní věci. Častou výjimkou jsou rozkazy: Open the window. („Otevři okno“) oslovuje posluchače bez výslovného you.

Zájmena: kdo jedná a koho se děj týká

Zájmena umožňují odkazovat na osoby a věci, aniž bychom pokaždé opakovali jejich jména. Jejich tvar se může měnit podle větné funkce. Podmětový tvar patří na místo podmětu; předmětový tvar se používá po mnoha slovesech a po předložkách. Ve větě She knows me. („Ona mě zná“) je she podmět a me předmět. Kdybys je nahradil tvary her a I, správnou stavbu věty bys nezachoval.

Poslední sloupec ukazuje, komu něco patří nebo ke komu má daná osoba vztah: my friend, „můj kamarád“, their house, „jejich dům“. Tyto tvary stojí před podstatným jménem. Porovnej This is my bag. („Tohle je moje taška“) s This bag is mine. („Tahle taška je moje“): mine stojí samostatně. Použij my bag, ne the my bag. U jména osoby lze přivlastňování vyjádřit pomocí 's: Maya's bag znamená „Mayina taška“.

You může oslovovat jednu osobu i více lidí; běžný tvar slovesa zůstává stejný. Angličtina tímto zájmenem nerozlišuje české „ty“ a „vy“. They může označovat několik osob nebo věcí a používá se také pro jednoho člověka, například když neznáme jeho gender. I tehdy se pojí s tvary jako they are a they have. Uč se zájmena jako součásti celých vět, ne jen jako izolovaný seznam překladů.

Sloveso be: proč jsou důležitá am, is a are

Sloveso be, „být“, spojuje podmět s informací o totožnosti, stavu nebo poloze. V přítomném čase používej am s I, is s he, she, it a podměty vyjádřenými podstatným jménem v jednotném čísle a are s you, we, they a podměty v množném čísle. Rozhoduje podmět, ne nejbližší slovo.

Ve větě My sister is a doctor. („Moje sestra je lékařka“) spojuje is osobu s povoláním. V We are tired. („Jsme unavení“) spojuje sloveso osoby s jejich stavem; v The keys are on the table. („Klíče jsou na stole“) uvádí jejich polohu. V těchto běžných anglických větách nelze be vynechat. Stejný vzorec se používá i pro věk: I am twenty. („Je mi dvacet“). Všimni si, že na rozdíl od českého vyjádření je v angličtině podmětem přímo osoba, o jejímž věku mluvíme.

Pro zápor vlož not za sloveso: She is not ready. („Ona není připravená“). Pro otázku dej sloveso před podmět: Is she ready? („Je připravená?“). Do tohoto vzorce nepřidávej do. Stažené tvary jako I'm, isn't a aren't jsou běžné v rozhovoru a neformálním psaní.

Be není univerzální slovo, které patří před každou činnost. I work. („Pracuji“) nepotřebuje am. I am working. („Právě pracuji“) je jiná, správná konstrukce, kterou vysvětlíme později. I am work. obě konstrukce nesprávně směšuje.

Podstatná jména: jednotné číslo, množné číslo a nepočitatelnost

Počitatelné podstatné jméno může označovat jednotlivou věc, kterou počítáme: jedna jízdenka, dvě jízdenky. Obvyklá koncovka množného čísla je -s, ale pravopisné vzorce se liší: box–boxes, „krabice“, city–cities, „město–města“, boy–boys, „chlapec–chlapci“. Existují i nepravidelné tvary, například child–children, „dítě–děti“. K vytvoření množného čísla nepřidávej apostrof.

Nepočitatelná podstatná jména se ve svých běžných významech používají jinak. Water, „voda“, information, „informace“, a furniture, „nábytek“, se v těchto významech obvykle přímo nepočítají. Říkej some information, „nějaké informace“, ne an information, i když česky lze říct „jedna informace“. Chceš-li počítat množství nebo jednotky, přidej vhodné počitatelné jméno: two glasses of water, „dvě sklenice vody“, nebo three pieces of furniture, „tři kusy nábytku“.

Počitatelnost souvisí s použitím a významem slova, ne pouze s tím, zda by danou věc šlo spočítat ve skutečnosti. Jedno podstatné jméno může mít obě použití: chicken může znamenat kuřecí maso, zatímco a chicken označuje jedno zvíře. Učební slovník ti pomůže ověřit použití v zamýšleném významu. Nepředpokládej, že angličtina bude vždy odpovídat češtině.

Some často uvádí neurčené množství v kladných větách: We have some rice. („Máme trochu rýže“). Any je běžné v záporech a neutrálních otázkách: We don't have any rice. („Nemáme žádnou rýži“). Jde o časté vzorce, ne absolutní pravidla: v nabídkách se často používá some, například Would you like some tea? („Dáš si trochu čaje?“). Při otázkách na množství použij How many tickets? („Kolik jízdenek?“) s počitatelným jménem v množném čísle a How much water? („Kolik vody?“) s nepočitatelným jménem.

Členy: kdy použít a, an, the a kdy žádný člen

Členy pomáhají posluchači poznat, kterou osobu nebo věc máš na mysli. Čeština takový systém členů nemá, proto je potřeba si jejich výběr vědomě procvičovat. Použij a/an s počitatelným podstatným jménem v jednotném čísle, když představuješ jeden prvek určité kategorie, který posluchač zatím nedokáže konkrétně určit. Použij the, když posluchač dokáže danou osobu nebo věc identifikovat. V I bought a lamp. The lamp is blue. („Koupil jsem lampu. Ta lampa je modrá“) odkazuje druhá věta na již představenou lampu.

Není to jen pravidlo první a druhé zmínky. Můžeš se zeptat Could you close the door? („Můžeš zavřít dveře?“), aniž bys o dveřích předtím mluvil, pokud je jasné, které myslíš. Mezi a a an vybírej podle následující hlásky, ne psaného písmene: ve spojení a university, „univerzita“, začíná následující slovo na /j/; v an hour, „hodina“, začíná samohláskou.

V obecných tvrzeních bývají podstatná jména v množném čísle a nepočitatelná jména často bez členu: Dogs need exercise. („Psi potřebují pohyb“). Počitatelné podstatné jméno v jednotném čísle zpravidla potřebuje určující výraz: a book, „nějaká kniha“, the book, „ta kniha“, nebo my book, „moje kniha“. Určující výraz je zde slovo, které pomáhá upřesnit, o jaké podstatné jméno jde; české překlady jsou pouze pomůckou, ne povinným překladem každého členu. Podrobnosti najdeš ve vysvětlení členů od Cambridge.

Přídavná jména, příslovce a základní stupňování

Přídavné jméno popisuje osobu nebo věc. Často stojí před podstatným jménem, jako v a quiet room, „tichý pokoj“, nebo za be, jako v The room is quiet. („Pokoj je tichý“). Anglická přídavná jména na rozdíl od českých zpravidla nemění tvar podle čísla ani gramatického rodu. Stejné quiet se objevuje v two quiet rooms, „dva tiché pokoje“. Koncovku množného čísla přidávej k podstatnému jménu, ne k přídavnému.

Příslovce může popisovat způsob, jakým činnost probíhá. Porovnej She is careful. („Je opatrná“), což popisuje osobu, s She drives carefully. („Řídí opatrně“), což popisuje její řízení. Mnohá příslovce způsobu končí na -ly, ale koncovka není univerzálním rozpoznávacím znakem. Fast může být přídavné jméno „rychlý“ i příslovce „rychle“, zatímco friendly, „přátelský“, je přídavné jméno. Běžným příslovcem odpovídajícím good, „dobrý“, je well, „dobře“.

Při porovnání dvou věcí přibírají mnohá krátká přídavná jména -er: This bag is cheaper than that one. („Tahle taška je levnější než tamta“). Mnohá delší přídavná jména používají more: This chair is more comfortable. („Tahle židle je pohodlnější“). Třetí stupeň označuje nejvyšší míru vlastnosti v určité skupině: the cheapest bag, „nejlevnější taška“, the most comfortable chair, „nejpohodlnější židle“. Některé tvary jsou nepravidelné, například good–better–best, „dobrý–lepší–nejlepší“. K novému přídavnému jménu se uč i stupňování, když ho využiješ, a nespojuj oba způsoby druhého stupně do tvarů jako more cheaper.

Have a there is: vlastnictví není totéž co existence

Používej have, „mít“, pro vlastnictví a řadu osobních vztahů nebo vlastností. V přítomném prostém čase použij has s he, she, it a s podměty vyjádřenými podstatným jménem v jednotném čísle: Maya has a bicycle. („Maya má kolo“). V tomto vzorci se otázky a zápory tvoří pomocí do/does: Does Maya have a bicycle? („Má Maya kolo?“). Po does je hlavní sloveso have, ne has. Jde o základní tvar: slovníkovou podobu bez to, například have, „mít“, work, „pracovat“, nebo go, „jít“.

Setkáš se také s have got, zejména pro vyjádření vlastnictví v mluvené britské angličtině. Má vlastní otázkový vzorec: Have you got a bicycle? („Máš kolo?“). Obě konstrukce jsou užitečné, ale nemíchej je do Do you have got ...? Při učení začni jedním vzorcem a používej ho důsledně.

There is a there are uvádějí existenci nebo přítomnost něčeho. Pomocí There is a shop near my house. („Blízko mého domu je obchod“) představíš obchod; pro množné číslo použiješ There are two shops. („Jsou tam dva obchody“). Porovnej s The shop is near my house. („Ten obchod je blízko mého domu“): obchod je teď už určený a ty popisuješ jeho polohu. V těchto úvodních existenčních větách there samo o sobě neznamená vzdálené „tam“.

Přítomný prostý čas: zvyky, fakta a současné situace

Přítomný prostý čas používej pro zvyky, obecná fakta a situace, které představuješ jako obecně platné v současnosti. I walk to work. („Chodím do práce pěšky“) popisuje běžný zvyk, ne nutně činnost probíhající právě při mluvení. She lives near the station. („Bydlí blízko nádraží“) popisuje její současnou situaci; neříká, že tam bude bydlet navždy.

U většiny sloves použij základní tvar s I, you, we, they. S he, she, it nebo podmětem v jednotném čísle přidej -s či odpovídající pravopisnou variantu: works, „pracuje“, watches, „sleduje“, studies, „studuje“. V otázkách a záporech už třetí osobu vyjadřuje does, takže se hlavní sloveso vrací do základu: Does she work here? („Pracuje tady?“), She doesn't work here. („Ona tady nepracuje“).

S I, you, we, they a podměty v množném čísle tyto otázky používají do a zápory do not, obvykle stažené na don't: Do they work here? („Pracují tady?“), They don't work here. („Nepracují tady“). Hlavní sloveso zůstává v základním tvaru. Pamatuj, že be se řídí vlastním vzorcem vysvětleným výše.

Výrazy četnosti, například often, „často“, a usually, „obvykle“, běžně stojí před hlavním slovesem, ale za be: I usually cook. („Obvykle vařím“), I am usually busy. („Obvykle mám hodně práce“). Přítomný prostý čas může také popisovat jízdní řády a pevné rozvrhy. Nejdřív se nauč jeho hlavní významy a teprve potom méně častá použití; další procvičení nabízí průvodce přítomným prostým časem od British Council.

Přítomný průběhový čas: probíhající činnost nebo dočasná situace

Přítomný průběhový čas tvoří am/is/are a tvar na -ing. Obě části jsou důležité: I am reading. („Právě čtu“), nikoli I reading. Konstrukce představuje činnost jako probíhající v době, o které mluvíš. Může to být přesně tento okamžik nebo dočasné období kolem současnosti. Čeština nemá stejný samostatný slovesný čas, a proto rozdíl často vyjadřuje kontextem či slovem „právě“.

Porovnej She works in a hotel. („Pracuje v hotelu“) s She is working in a hotel this month. („Tento měsíc pracuje v hotelu“). První věta představuje její zaměstnání jako současnou obecnou situaci. Druhá zdůrazňuje dočasnost; nemusí být v práci přesně v sekundě, kdy větu říkáš. Rozhoduje význam, který chceš vyjádřit, ne jen přítomnost časového výrazu.

Mnohá slovesa popisující stav, včetně know, „vědět, znát“, a need, „potřebovat“, v jejich běžných stavových významech obvykle používáme v prostých tvarech. Řekni I know the answer. („Znám odpověď“), i když mluvíš o současnosti. Některá slovesa mají v prostém a průběhovém použití různé významy, takže z tohoto úvodního pravidla nevyvozuj, že konkrétní sloveso nikdy nemůže mít tvar na -ing.

Minulý prostý čas: situace v ukončeném minulém období

Minulý prostý čas zařazuje událost nebo situaci do ukončené minulosti. Dobu můžeš uvést výslovně, jako v We visited our friends yesterday. („Včera jsme navštívili přátele“), nebo může vyplývat z rozhovoru. Věta nemusí obsahovat yesterday, „včera“, aby tento čas mohla použít. Důležité je zasazení do minulosti, ne konkrétní klíčové slovo. Anglický minulý prostý čas přitom nelze automaticky ztotožnit s českým dokonavým videm.

Pravidelná slovesa tvoří minulý čas obvykle pomocí -ed, případně s potřebnou pravopisnou změnou. Nepravidelná slovesa mají tvary, které je nutné se naučit: go–went, „jít–šel“, see–saw, „vidět–viděl“. Pro běžné otázky a zápory s těmito dějovými slovesy použij did nebo didn't a základní tvar: Did you go? („Šel jsi?“), I didn't go. („Nešel jsem“). Minulost už vyjadřuje did, takže didn't went je nesprávně.

Be má v minulosti jiný vzorec: I/he/she/it was a you/we/they were. Použij Was she at home? („Byla doma?“) a She wasn't at home. („Nebyla doma“), bez did. Při procvičování si hlídej rozdíl mezi be a běžnými hlavními slovesy.

Jak mluvit o budoucnosti: will, going to a domluvené plány

Angličtina má několik způsobů, jak mluvit o budoucnosti. Will se základním tvarem může vyjadřovat předpověď, slib nebo rozhodnutí vzniklé ve chvíli mluvení. Pokud si všimneš, že někdo zápasí s těžkou taškou, I'll help you. („Pomůžu ti“) může vyjadřovat tvoje okamžité rozhodnutí. Záporný tvar won't je stažená podoba will not.

Be going to se základním tvarem často vyjadřuje už existující záměr nebo předpověď založenou na tom, co je právě patrné. I'm going to study tonight. („Dnes večer se budu učit“) představuje plán, který už máš. V této konstrukci zachovej am/is/are; I going to study je neúplné.

Přítomný průběhový čas může popisovat domluvenou budoucí událost: We're meeting our teacher tomorrow. („Zítra se setkáme s naším učitelem“). Tato použití se mohou překrývat a přirozenou volbu ovlivňuje kontext. Nepovažuj will za povinný překlad každé české budoucnosti. Nejdřív si ujasni, zda oznamuješ rozhodnutí, popisuješ záměr, nebo mluvíš o domluveném plánu.

Předpřítomný čas: úvod do propojení s přítomností

Předpřítomný čas se tvoří pomocí have/has a minulého příčestí, kterému se často říká třetí tvar slovesa. U pravidelných sloves se píše stejně jako minulý tvar na -ed; nepravidelné tvary se mohou lišit, jako v write–wrote–written, trojici tvarů slovesa „psát“. Tento čas propojuje minulou situaci s přítomností, místo aby ji pouze zařadil do ukončeného minulého období. Čeština nemá jeden přesně odpovídající čas, proto je důležité chápat význam celé situace.

Například I have lost my key. („Ztratil jsem klíč“) může vysvětlovat, proč teď nemůžeš otevřít dveře. I lost my key yesterday. („Včera jsem ztratil klíč“) zasazuje ztrátu do určené ukončené doby. Předpřítomný čas se obvykle nepojí s výrazem pro ukončenou minulost, jako je yesterday. Popisuje také dosavadní zkušenosti a některé pokračující situace: I have lived here for two years. („Bydlím tady dva roky“). Člověk zde stále bydlí a český překlad má přítomný čas. Tento přehled je výchozím bodem; další použití najdeš ve vysvětlení předpřítomného času od British Council.

Přečti si také: Anglické časy pro začátečníky: jak jim porozumět, správně je vybrat a neplést si je

Otázky a zápory: vyber správný větný vzorec

Anglické otázky se netvoří všechny přidáním stejného pomocného slova. Nejprve se podívej na slovesnou konstrukci. U be přesuň sloveso před podmět. U běžného hlavního slovesa v přítomném nebo minulém prostém čase většina otázek potřebuje do/does/did. U modálního slovesa, jako je can, přesuň před podmět právě toto sloveso. Tabulka ukazuje také pomocné have v předpřítomném čase. Jednotlivé řádky se týkají toho, zda je připravená, pracuje tady, může pomoci a už skončila.

U složeného tvaru použij pro otázku první pomocné sloveso a při záporu za ně vlož not: Is she working? („Právě pracuje?“), She isn't working. („Právě nepracuje“). Pomocné have ve větě Has she finished? („Už skončila?“) funguje jinak než vyjádření vlastnictví v Does she have a bicycle? („Má kolo?“). Tázací slova zpravidla stojí před otázkovým vzorcem: Where does she work? („Kde pracuje?“). Nepřidávej další do, když už je vhodné pomocné sloveso přítomné.

Častou výjimkou jsou otázky na samotný podmět. V neutrální otázce Who works here? („Kdo tady pracuje?“) zaujímá who místo podmětu, proto tu není does. Porovnej Who does she help? („Komu pomáhá?“): tady je she stále podmětem a ptáš se na předmět. Tento rozdíl podrobněji vysvětluje průvodce otázkami s tázacími slovy od Cambridge.

Can, should a must: schopnost, rada a nutnost

Modální slovesa přidávají jinému slovesu významy, jako jsou schopnost, dovolení, rada nebo nutnost. Pro začátek jsou užitečná can, should a must. Následuje po nich základní tvar bez to a ve třetí osobě jednotného čísla nepřibírají -s: She can swim. („Umí plavat“), nikoli She cans to swim.

Can může popisovat schopnost nebo sloužit k žádosti o dovolení: Can I sit here? („Můžu si sem sednout?“). Should běžně uvádí radu: You should rest. („Měl by sis odpočinout“). Must může vyjadřovat důraznou povinnost: You must show your ticket. („Musíš ukázat jízdenku“). To jsou užitečné základní významy, ne všechny možnosti použití.

Dávej pozor na zápor. You mustn't enter. znamená „Nesmíš vstoupit“, tedy zákaz vstupu. You don't have to enter. znamená „Nemusíš vstoupit“: vstup není nutný, ale není zakázaný. Tyto významy nejsou zaměnitelné. Have to také vyjadřuje nutnost, ale gramaticky používá tvary jako Does she have to ...? („Musí ona…?“). Více najdeš ve vysvětlení slovesa must od Cambridge.

Předložky: vyjadřování času, místa a pohybu

Předložky spojují podstatné jméno nebo zájmeno se zbytkem věty. Mohou určovat místo, čas nebo směr. Jejich významy málokdy ve všech kontextech odpovídají jedinému českému slovu, proto je užitečnější učit se předložku v celém spojení než očekávat jeden překlad použitelný všude.

U místa in často představuje něco uvnitř oblasti nebo prostoru, on na povrchu a at v určitém bodě či na místě spojeném s nějakou činností. Porovnej in the box, „v krabici“, on the desk, „na stole“, a at the bus stop, „na autobusové zastávce“. Jsou to počáteční vodítka, ne úplné definice. Je potřeba se učit i ustálená spojení jako on the bus, „v autobuse“.

Pro čas používej at s hodinami, on se dny a daty a in s měsíci, roky a ročními obdobími. Vznikají tak spojení at seven, „v sedm“, on Monday, „v pondělí“, a in September, „v září“. Výrazy jako next Monday, „příští pondělí“, a last year, „minulý rok“, obvykle žádnou z těchto předložek nepotřebují. Pohyb k cíli často používá to, například go to school, „jít do školy“, ale běžné spojení je go home, „jít domů“, bez to. Všímej si celých kombinací a zapisuj si je.

Spojování myšlenek pomocí and, but a because

Jakmile umíš vytvořit jednoduchou větu, propoj ji s druhou myšlenkou. And, „a“, přidává informaci, but, „ale“, uvádí kontrast a because, „protože“, vysvětluje důvod. Spojení má vyjadřovat zamýšlený vztah, ne pouze prodlužovat větu.

Ve větě I want to practise, but I am tired. („Chci procvičovat, ale jsem unavený“) je druhá část v kontrastu s první. Ve větě I am studying because I have a test tomorrow. („Učím se, protože zítra píšu test“) vysvětluje důvod. Každá část stále potřebuje správnou vnitřní stavbu. Delší věta neodstraňuje nutnost podmětu, vhodného slovesného tvaru ani členu.

Tyto vazby buduj postupně. Dvě jasně propojené myšlenky jsou užitečným začátkem před delšími souvětími s několika vedlejšími větami. Při kontrole textu se ptej, zda je každá část gramaticky správná a zda spojovací výraz vystihuje vztah, který jsi chtěl vyjádřit.

Přečti si také: Chunks v angličtině: co jsou a 50 užitečných příkladů s překladem

Jak studovat anglickou gramatiku a neztratit ze zřetele význam

Vyber si jeden praktický úkol a gramatiku, kterou pro něj potřebuješ. Chceš-li se představit, procvičuj zájmena, be a jednoduchá jmenná spojení. Pro popis svého dne pracuj s přítomným prostým časem. Pro vyprávění o nedávném výletu začni minulým prostým časem. Každý nový tvar tak dostane účel a snáz poznáš, jaká informace chybí, když věta působí neúplně.

Po přečtení pravidla napiš několik vět, které jsou pro tebe pravdivé nebo užitečné. Změň podmět, vytvoř zápor a polož otázku; sleduj, která slova se musí změnit. Potom vysvětli rozdíl ve významu dvou forem, například běžného zvyku a probíhající činnosti. Pokud rozdíl vysvětlit neumíš, vrať se k popisované situaci, ne jen ke koncovce.

Chyby si rozděluj podle typu. Chybějící podmět, nesprávný slovesný tvar a vynechaný člen potřebují různá vysvětlení. Když opravíš pouze viditelné slovo a nepochopíš jeho roli, bude se ti později hůře tvořit jiná věta. Vracej se ke stejnému vzorci s novou slovní zásobou a hledej ho v krátkých textech a nahrávkách.

Slovní zásoba a gramatika se navzájem podporují. V cvičeních slovní zásoby LuvStudy můžeš procvičovat významy, pravopis a výslovnost slov pomocí jejich nahrávek a potom známá slova použít ve vlastních větách. Nástroj na slovní zásobu automaticky nehodnotí gramatiku volně napsaných vět; kontroluj je podle spolehlivé gramatické příručky nebo s někým, kdo ti dokáže dát přesnou zpětnou vazbu.

Ověř si základní pravidla

Tyto úkoly opakují pravidla už vysvětlená v článku. Vyber odpověď, která odpovídá tvaru i významu. Vysvětlení ti pomohou určit, k čemu se vrátit, místo abys výsledek bral jen jako počet bodů.

1. Vyber sloveso: My sister ___ at home. (am / is / are)
2. Vyber člen pro jednu blíže neurčenou hodinu: We need ___ hour. (a / an)
3. Oprav otázku: Does he works here?
4. Popiš činnost, která probíhá právě teď: Please wait. I ___ a message. (write / am writing)
5. Oprav zápornou větu: We didn't went out yesterday.
6. Vyjádři, že něco není nutné, nikoli že je to zakázané: You ___ bring food; we have enough. (mustn't / don't have to)
7. Zeptej se, která osoba tady pracuje: Who ___ here? (work / works)
8. Vyber zájmeno: Please send the address to ___. (I / me)

Přečti si také: Pravidla čtení angličtiny pro začátečníky: hlásky, písmena a příklady

Co studovat dál

Užitečným základem je umět vytvořit srozumitelnou větu, změnit ji na otázku nebo zápor a vysvětlit, proč obsahuje své hlavní tvary. Nemusíš si hned vybavit každý odborný název. Potřebuješ ale rozlišit například popis s be od činnosti s běžným slovesem a zvyk od právě probíhající činnosti.

Potom rozšiřuj jednu oblast po druhé: prozkoumej časy podrobněji, studuj výběr členů v různých situacích, uč se běžné slovesné vazby a procvičuj delší souvislé vyjadřování. Gramatiku se naučíš používat opakovaným setkáváním se smysluplnými větami. Nech si tohoto průvodce jako příručku a vracej se k části, která odpoví na tvoji další otázku.